Pravdoláska ve vztazích mezi lidmi je skvělá věc. Všichni Vás mají rádi. Dokud se tedy nezačnete zajímat proč :).
Na běžných každodenních mezilidských vztazích mě fascinuje jedna věc. Úzkostlivá korektnost. Ještě horší než ta politická. V praxi ji poznáte jednoduše. Nikdo nikomu nesmí otevřeně zkřivit ani vlásek, natož ho malinko polechtat.
Co kdyby se rozbrečel?
Zato hned jak se někdo otočí, přilétne mu na záda první kámen. A hned po něm další a další a další. Ohlédnete se přes rameno. Kdo je hází? „Lid,“ zní Vám v odpověď, „já ne a on to taky nebyl.“
Ale o tom jsem ostatně už jednou psal.
Co se tedy změnilo?
Na Facebooku jsem spustil akci Desocializace. Nějaký čas jsem denně mazal dva „přátele“, kteří byli neaktivní, případně mě jejich aktivita nezajímala nebo obtěžovala (kvízy). V posledních dnech jsem zveřejnil následující statusy.
‘Dnešní oběti mé desocializace (každý den vyřazuji dva „přátele“, kteří mi na FB nemají co říci): Jan Razima, Zuzana Benešová. 54 kousků a stále klesá :).
‘Oběti dnešní desocializace (každý den vyhazuji dva „přátele“, kteří mi na Facebooku nemají co říci): Zuzka Šulcová, Dee Varodi. Jsem na padesáti kusech, myslím, že je čas toho na chvíli nechat ;).
A strhla se mela.
Pozitivní („Tenhle přístup se mi líbí, měla bych ho taky zavést, dost lidí na svém fb vůbec neznám. :)“), neutrální („v tom případě je ti FB uplně k ničemu.“), ale hlavně odsuzující („nechápu tenhle tvůj postoj a tohle tvoje chování…ale jestli se chceš chovat takhle tak prosím…“).
Mezilidská pravdoláska je totiž posvátná kráva, do které se nešťourá. Co kdyby se někdo rozbrečel? Že jde jenom o Facebook? Taková zásadní součást života!
A právě podřezáváním takových posvátných krav se já bavím. Porušováním pravdolásky a sledováním, co ona úzkostlivě korektní společnost vydrží. A nejvíc mě baví rozohněné reakce. Vždyť co jsem vlastně udělal? Veřejně jsem řekl, že aktivita některých lidí na Facebooku je pro mne nezajímavá a přestávám ji sledovat. Tedy nikoliv, že potajmu šířím, že dotyční jsou krávy a volové, drazí přátelé!
Myslete si o mně, co chcete. Nemějte mě rádi. Ignorujte mě. Haňte mě. Ale hlavně se nad tím alespoň trochu zamyslete.
Já zatím dál budu lechtat, křivit vlásky i házet kameny po posvátných kravách. A jestli někdo začne brečet, přihlásím se.
Přidáte se i Vy?
Mohly by Vás zajímat také tyto články: Napište něco každý den!.
19. 8. 2009
zimmi
Otázka zůstává: proč se tak chováme? Teď nemluvím přímo o tvém postoji k pravdolásce, ale vůbec k upřímnost jako takové. Někdy je opravdu těžké najít někoho, z koho se dá pravda vymlátit.
Protože snad každý, koho znám, má v sobě zakořeněnou nějakou potřebu věci balit do eufemismů, tak, aby byly co nejméně bolestivé a kupodivu se co nejméně blížily pravdě.
Sám to nemám rád a nedělám to. Když se mi něco nelíbí, řeknu to. Hodně lidem to vadí. Ale mně zas vadí, že to neřeknou. A tak spolu trochu zápasíme.
19. 8. 2009
Martin Malý
Ne, nepřidám se. Nebudu „házet kameny“ – házení kamenů totiž implikuje schválnost a snahu ublížit. Přestat číst něčí blog, odhlásit si ho z Twitteru nebo zrušit kontakt na Facebooku není schválnost ani ublížení – i když se někteří ublíženě chovají. Je to přirozená součást života a není dobré tomu přikládat nějaký zveličelý význam, a to ani z jedné strany.
Ale všemi silami se budu zasazovat o to, aby říct „nečtu tvůj blog / Twitter / Facebook statusy, nejsou pro mne zajímavé“ nebylo bráno jako nepřátelský akt.
19. 8. 2009
Dominik Bečka
Autor článku
Malinko jsem přepsal formulace v předposledním odstavci. Původní verzi kopíruji sem.
@Martin Malý To, co jeden vnímá jako lechtání, může druhý vnímat jako pořádně velký balvan.
A ačkoli jsem podle svého názoru lechtal, možná trochu štípnul, v očích oné posvátné krávy jsem byl (s)prostým vrhačem. Proto jsem i do článku psal o házení kamenů.
Ubližovat umím přece jen účinněji než „Nelíbí se mi tvůj profil!“ :).
19. 8. 2009
Dominik Bečka
Autor článku
@zimmi Promiň za zdržení při moderaci, tvůj komentář spadnul omylem do spamu.
Mluvíš o upřímnosti a zaobalování věcí. Podle mě je to jakási vrozená zbabělost, umocněná právě pravdoláskou – hlavně někomu nezkřivit vlas.
Co kdyby se rozbrečel?
Ale samozřejmě, to negativní se musí někde vyventilovat, a tak se to děje za zády. Je to hnusné, leč běžné.
To právě nazývám pravdoláskou. A beru ji s nadsázkou jako opak upřímnosti.
To už si z toho dělejme radši srandu! Vzpomínám na naši oblíbenou hospodskou hru „Pomluv si svého spolužáka!“
22. 8. 2009
carnero
Zdá se mi, že hodně lidí si udělá problém a pak ho halasně řeší. Chápu Tvoji desocializaci a uklízení, ale proč to řešit, když k tomu vůbec nemusí dojít. Na Facebooku si do přátel přidávám lidi, které znám a u kterých očekávám, že mi k něčemu budou. Ostatní ať si vylížou – prostě je neakceptuji. A stejně opačným směrem: Pokud nesplní mé očekávání, naštve mě, vyspamuje, odeberu jej z přátel. Hned a bez varování. Přijde mi ztráta času o tom někomu někam psát. Je to jen moje věc a pokud ho zajímá, proč jsem ho nepřijal/odebral, může se zeptat.
Jak psal zimmi, že mají všichni potřebu balit vše do eufenismů. U mě to funguje tak, že já zase neříkám nikomu nic. Pokud někdo něco chce, zeptá se, požádá o to. Pokud ne, je to jeho věc. Nevím proč bych měl (ať už mile nebo naopak nepříjemně) vysvětlovat komukoliv, co jsem udělal a proč. Není to jeho starost.
23. 8. 2009
elka
Hele, proč ne. Já takovou menší desocializaci zahájila už dřív tím, že všechny mně neznámé žadatele o přátelství ignoruju, už se ani nesnažím někde na profilech o přátelích a „přátelích“ básnit, kdo pro mě co znamená nebo neznamená. Reakce jsem se dočkala jedné a pozitivní. Ostatním jsem byla zřejmě tak ukradená, že je ani nenapadlo veřejně protestovat. :D Ale bylo to spíš tím, že jsem tohle nerozjížděla na fb, na to nemám nervy.
Je až komický, jak některým smrtelně záleží na tom, kolik mají „internetově“ přátel. To mě pak fascinujou komentáře typu „kámoš kámoše mýho bráchy, viděli jsme se jednou, ale je strašně fáájn, mtmmr!“.
Už se dostávám zase jinam, takže abych to zkrátila – jen do nich! :D
23. 8. 2009
Dominik Bečka
Autor článku
@carnero O Facebook zde jde až druhotně. Však jsem jich také kolem pětadvaceti vyházel beze slova.
Ty poslední čtyři jsem „zpranýřoval“. Nic zlého jsem jim neudělal. Myslel jsem (hodně naivně), že by se ti, kdo statusy uvidí, mohli malinko chytit za hlavu, jak vlastně vypadá jejich internetová prezentace.
Ano, zaprovokoval jsem si. Kopnul jsem si do mezilidské korektnosti a pravdolásky. O těch tu píšu především.
Následná diskuse (do které patří Facebook, tento článek, ale i mnoho rozhovorů přes IM) je už jen takovým bonbónkem.
Kdybych jen mazal a mlčel, nic by se nestalo. Takhle se snad něco málo přece jen změní.